Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1001/2021, dospěl k závěru, že ujednání smluvních stran, které pro vyjádření určitého jimi předvídaného následku užily slovní výrazy obvyklé pro vyjádření právní domněnky či právní fikce, není bez dalšího neplatné pro rozpor se zákonem nebo dobrými mravy. Při posuzování je proto třeba v každém jednotlivém případě zkoumat, co je obsahem daného ujednání, a současně hodnotit i právní postavení stran, v jakém ujednání uzavřely (v daném případě se jednalo o smlouvu o dílo uzavřenou mezi podnikateli). Právní úprava v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, je vystavěna zejména na respektu k autonomii vůle stran, opustila tedy důraz na formální hledisko projevu, který byl typický pro předchozí občanský zákoník. Nyní je tak při posuzování právních jednání kladen větší důraz na skutečnou vůli jednajících osob před jejím prostým jazykovým vyjádřením.